Uspěchaný životní styl jednadvacátého století klade nekompromisní nároky na naší psychiku. A to se zaručeně musí někde projevit. Největší hrozbou tak nejsou ani tak obávaná onemocnění jako HIV či rakovina, ale mnohem skrytější a nebezpečnější nepřítel. Deprese během života potkají každého pátého člověka. I když to na první pohled nemusí být patrné, tato diagnóza se v průměrných číslech značně podepisuje na výší dožívaného věku nemocných. Tuto hranici jednak snižuje zvýšená míra sebevražd, ale i samotný způsob života a další onemocnění.
Deprese popsal již v antickém Řecku Hippokratés, jenž je charakterizoval jako melancholický stav spojený z úzkostí, sklíčeností, smutkem a pocity méněcennosti. Tyto příznaky se navíc objevují po delší období. Termín deprese odvodil od latinského výrazu deprimere, jenž by se dal přeložit jako utlačovaná nebo potlačená. Správně se mu podařilo určit za vznik náš mozek, avšak vzhledem k omezenosti tehdejší vědy jí přikládal za vinu hmotě pojmenované černá žluč. Tento pojem zůstával dlouhá staletí součástí mýtu o depresi.
Výraznější pokrok v jejím pochopení nastolil až v roce 1856, kdy psychiatr Loius Delasiauve depresivní stavy popsal v lékařském slovníku jako fyziologické a metaforické snížení emocionální funkce. Také došlo k pozvolnému vyvrácení omylu z dob Aristotela, podle něhož je melancholie spojená zejména s učenými a inteligentními muži. V praxi se totiž jasně ukázalo, že se deprese vyskytuje dvakrát častěji u žen, což je přikládáno zejména hormonální nerovnováze. Stále tu však existovalo poměrně úzké rozlišování psychických chorob. Deprese byla považována za synonymum pro melancholii, což změnil svým dílem až Sigmund Freud. Ten definoval jasné hranice. Melancholie je stav smutku spojený se silným citovým zážitkem, jako je smrt někoho blízkého či rozpad vztahu. Oproti tomu depresivní jedinec prožívá stavy mnohem hlubší, než je pouhý smutek, přičemž k nim nemá adekvátní důvod.
Polovina dvacátého století přinesla alespoň částečné pochopení, proč k depresi dochází. Potíž je v chemické nerovnováze neurotransmitérů v mozku. Přesný důvod, proč k němu dochází se prozatím nepodařilo odhalit, ale jsou tu zjevné dědičné predispozice. Ty nám určují naší odolnost vůči stresovým situacím. Když se k tomu přidá ještě trauma s dětství, vyčerpanost s nedostatkem spánku, hektický životní styl mají citlivější jedinci ideální podmínky pro výskyt deprese. Zvláštním typem je tzv. poporodní deprese, která se objevuje v období šestinedělní a je spojena s razantní změnou hladin hormonů. Atypická je i tzv. sezónní deprese. Ta se vyskytuje v podzimních a zimních měsících, kdy se nám postává méně slunečního světla. Což je jak známo podstatným prvkem při tvorbě serotoninu.
Obvykle se s depresemi poprvé setkáme mezi 25 až 35 rokem, druhým takovým vrcholem je pak padesátý rok. To však neznamená, že se nemůže projevit v jakémkoliv věku, ušetřeny nemusí být ani děti. Zhoršení nálady spojené s pesimistickým pohledem na svět, nízkým sebevědomím, úzkostmi a výčitkami přichází vždy ve vlnách. Jedna etapa depresí trvá v rozmezí od tří měsíců až rok. U mnoha lidí se jedná o jediný záchvat, avšak přibližně u poloviny pacientů se epizody depresí po nějakém čase opětovně vrací. Intenzita je značně individuální, u někoho se nemoc ozve po dlouhém období normálního života, u jiného nastávají jen krátké odmlky. Dle síly příznaků se poté dělí na lehkou, střední a těžkou formu. V prvních dvou je léčba volena ambulantně, u těžkých forem obvykle hrozí vysoké riziko sebevraždy a mnohdy je samotná deprese ještě kombinovaná další duševní nemocí. V těchto případech je již nutné zvážit možnost hospitalizace.
Deprese sebou nesou nepopsatelná muka a udává se, že až polovina lidí s tímto onemocněním někdy pomýšlela na sebevraždu. Část se o ní skutečně pokusí a více jak 5% ji i dotáhne do konce. S tímto tématem se pojí i zajímavý paradox. Co do počtu pokusů hrají jasný prim ženy, avšak v poměru mortality připadá na jednu ženu sedm mužů. Kromě dobrovolného ukončení života se na průměrné délce života pacientů s depresemi projevuje i jejich apatie. Kvůli nemoci se zanedbávají, mají nedostatek pohybu, značně narušen bývá i jejich stravovací režim a příjem tekutin. Strádající tělo je poté náchylnější k dalším chorobám, u nichž se navíc může zase projevit rezignovanost pacienta v zanedbávání léčby.